7.G NA VÝLETĚ V POLSKU
V pondělí 23. května se naše třída vydala na jednodenní poznávací zájezd do Polska. V programu byla návštěva dvou památek zapsaných na listinu kulturního dědictví lidstva UNESCO – Věličky a Osvětimi.
Podle hesla „ranní ptáče dál doskáče“ jsme před druhou hodinou vyrazili směr Polsko. Po menší anabázi cestou do Hustopečí, kde se k nám přidali žáci zdejší základní školy, a zastávce v Brně už nám dál nic nebránilo v jízdě. Do solných dolů ve Věličce jsme dorazili po osmé hodině ranní. Nevyspaní a rozlámaní jsme se vypotáceli z autobusu a chystali se na výpravu pod zem. Prodrali jsme se skrz skupinku nadšených Japonců s fotoaparáty a Angličany s pohotově připravenými deštníky, což bylo zcela na místě, protože bouřka se opravdu hnala. Do uší nám vnikala melodická francouzština i rázná němčina, až jsme se nakonec shlukli kolem naší průvodkyně v černé hornické uniformě.
Napřed nám vylíčila historii tohoto unikátního místa. Sůl kamenná se zde se těží už plných 700 let, což je na solný důl opravdu hodně. Zdejší bohatá ložiska vznikla před 15-20 miliony let po ústupu moře. Tenhle nestor se pyšní devíti úrovněmi těžebních pater a sahá do hloubky 327 metrů. Veřejnosti je však přístupných pouze 3,5 kilometru šachet ve 33 komorách.
Po dřevěném schodišti, které nebralo konce, jsme sestoupili 60 metrů pod zem. Naše téměř dvě hodiny dlouhé putování vedlo skrz staletí i těžební patra. Dozvěděli jsme se něco o práci a životě horníků, kochali jsme se překrásnou výzdobou kaplí a komor a mezitím jsme se dostali o dalších několik desítek metrů níž. Potemnělým a studeným bludištěm chodeb a jeskyní jsme se prokutali až na konec prohlídkové trasy. Tady nás uvítaly stánky se suvenýry a omamná vůně z jídelny nám připomněla, že je čas oběda. Napřed ale bylo potřeba se dostat zpátky nahoru. Jak? Naštěstí výtahem. Chození po schodech sice příznivě působí na srdce, ale nic se nesmí přehánět. Popravdě, když jsme viděli výtahy, litovali jsme, že po schodech jít nemůžeme… Přenosná kovová klícka na králíky nás obrovskou rychlostí katapultovala zpět na povrch země. Svět se najednou jevil o tolik krásnější!
Čekala nás asi hodinová cesta do Osvětimi – symbolu teroru, vyvražďování, holocaustu. Slunce svítí, průvodcova slova mrazí. Všudypřítomný nasládlý zápach, autentické fotografie, zachovalé oblečení, podepsané kufry… Věci, které plně zasáhnou a drtí. Člověku připadá, že ani není možné, aby se takové věci děly. Jsme přece lidé...
Kromě hlavního tábora Auschwitz (česky Osvětim) jsme si prohlédli také Birkenau (Březinku). Březinka byla o hodně větší než Osvětim, také podmínky, ve kterých lidé přežívali, byly mnohonásobně horší. Nedostatek jídla, nulová hygiena, těžká manuální práce. I zdatnější jedinci zde nepřežili déle než tři měsíce. Pokud ovšem nebyli rovnou po příjezdu posláni do plynových komor. Velitel tábora Rudolf Höss při Norimberských procesech uvedl, že zde zemřely více než tři miliony lidí.
Šťastně a ve zdraví jsme se vrátili večer domů. Opravdu jsem za to děkovala. Vzpomněla jsem si totiž na lidi, kteří v mých představách spolu se mnou vstupovali hlavní branou do Osvětimi, ale ven už mě nenásledovali.
Veronika Křížová
