POSTŘEHY MATURANTŮ Č. 3

Sbohem, gymnázium

 

Milé gymnázium,

 

zažili jsme si spolu osm let. Dlouhých nebo krátkých? Těžko říct. Snad ještě před pár lety jsem měla pocit, že je to věčnost, teď ale vidím, že to uteklo docela rychle. Ledacos jsi mě, milé gymnázium, naučilo, ne vždy to však bylo příjemné učení. Rozhodně ale nelituji celé té dlouhé cesty k dospělosti.

 

Ráda bych se teď setkala se svým jedenáctiletým Já. Jistě jsem dnes moudřejší než předtím a jistě už nemám tak naivní představy o životě, ale troufám si říct, že bez tebe, drahé gymnázium, bych asi ani dospělejší člověk nebyla. Dalo jsi mně rady, jak se učit, jak se chovat a čemu je lepší se vyvarovat. V porovnání s ostatními gymnázii - samozřejmě, že nemůžu zcela objektivně podmínky na školách porovnávat, když jsem už zažila “něco, co považuji za normál”, a navíc, kdy jsem slyšela pouze názory mých přátel na jejich gymnázia a přímo jsem je nezažila – byla některá modernější, některá prestižnější, jiná měla lepší výuku některého předmětu… Na druhou stranu nějaká měla horší úroveň  vyučování předmětů, u kterých jsem zase ráda, že mám dobré vedení.

 

Musím přiznat, že jsi mně taky dalo stereotyp a nechuť. Dívám se na to ale tak, že postupem času jsem místo naříkání, že jsem nepřešla jinam, viděla hlavně pozitiva v tom, že jsem se naučila překonávat sebe sama. Zkrátka, i přes některá negativa jsem si k tobě, moje gymnázium, vytvořila speciální vztah. Teď v posledních měsících se s tebou, vzácné gymnázium, nevidím a mrzí mě, že se nemůžeme rozloučit.

 

Doufám, že budu mít tuto příležitost, milované gymnázium, alespoň při maturitní zkoušce.

 

S přáním lepších zítřků

 

Klára