POSTŘEHY MATURANTŮ Č. 1

Jak jsem poznala svůj gympl

 

Byla to láska na první pohled, a tak se nějaká velká diskuze, zda na gympl jít či nejít, nekonala. Stačilo projít přijímačkami, na které nás kloboucký gympl připravil sympatickými a hlavně zcela bezplatnými přijímačkami nanečisto (o čemž se maturantovi snažícímu se dostat na vysokou může jen zdát) a mohli jsme se společně vydat na naši hrdinskou cestu. 

 

Všichni jsme tušili, že nás čeká velká proměna. Vzhlíželi jsme k tehdejším maturantům a připadali jsme si proti nim jak nějací malí broučci. Čas je ale k nezkrocení, než jsme se nadáli, z bažantů byli ostřílení maturanti, zdaleka ne tak dospělí, jak původně očekávali. Z malých aktivních primánů, kterým rok 2021 připadal jako rok, který sice přijít má, ale nepřijde, vyrostli studenti, kteří záhadně prošli téměř celým tím snad až příliš rychlým procesem.  

 

Došli jsme až sem, a to jsme nemuseli ani být ty nejdrsnější patnáctiletý děti na světě, i když občas jsme k tomu neměli daleko. Nachodili jsme snad 24601 schodů, zjistili jsme, že naši učitelé se nedají jen tak ošálit nějakým ale, hledali motivaci, která sem tam zněla a jindy zase hynula, poznali svůj gympl od sklepa až po půdu, vlastníma rukama zakusili tíhu meotaru a lehkost vykrucování se z povinného plavání. Následovali jsme pana Broučka na jeho epochálním výletě, a dokonce jsme si po šesti letech snažení hrdinně vybojovali varnou konvici. Pro věčný nedostatek mléka jsme si ale ani volbu mezi černým a bílým kafem dopřát nemohli. 

 

Vezla nás touha po posledním roce, kterým společně tuhle etapu našeho života uzavřeme. Z toho nakonec zůstalo spíše sto roků samoty. Ale ani v této výzvě jsme nezůstali odkázaní sami na sebe, stejně jako ty předchozí roky, kdy nad námi náš gympl držel ochrannou ruku. Teď už nám zbývá jen poslední krok. Zatím to vypadá, že maturita, narozdíl od Godota, přeci jen přijde, i když to čekání nebude o nic méně úmorné. I přes to věřím, že po tom všem bude zkouška dospělosti hračka a my nebudeme odcházet se slzami a soplíkem, ale s nostalgickým úsměvem. 

 

Karolína