Generace líných teenagerů: pravda, nebo omyl?
Stále častěji se mi stává, že všechny své povinnosti odkládám na neurčito. Viním z toho zejména množství úkolů, které se teď na mě v posledním asi půlroce hrnou. Ať už šlo o domácí úkoly, seminární práce, nákupy nebo jiné aktivity. Nebyla jsem schopná se odtrhnout od činností, které mě udržovaly ještě v jakési bdělosti a dobré náladě, a tak jsem se rozhodla všechny věci, na něž jsem momentálně neměla chuť, odložit na později. Samozřejmě se mi to také téměř vždy vymstilo. Povinností bylo pořád víc a víc a já se sotva zmohla na to, abych si vzpomněla na ty minulé, ty, co měly být už dávno splněné.
Opravdu nikdy se mi nepodařilo se dotlačit k tomu, abych je co nejdřív splnila. A přitom jsem se mockrát přemáhala! Měla jsem vskutku pěknou vizi o tom, jak hned po příchodu ze školy vypracuji všechny čerstvé úlohy, jak budu mít celý den pěkně rozvržený a pozdě večer půjdu spát s vědomím, že jsem se snažila ze všech sil a můžu si v klidu dáchnout. Bylo to ode mě pochopitelně vcelku naivní, a tak jsem se nedivila, že se mi můj plán nepodařilo ani začít realizovat. Ačkoli jsem měla skutečně hodně odhodlání, neodolávala jsem příliš dlouho. Pokaždé se mi chtělo spíš věnovat poslechu hudby, nebo jsem se pod záminkou večeře či svačiny oddávala televizním seriálům. Domácí úkoly se mě dočkaly až v noci, v lepším případě brzy ráno.
Nemohla jsem si ale připustit, že bych musela jen kvůli své lenosti a naprosto jednoduchým věcem vstávat v časných ranních hodinách, a tak jsem se pokusila sestavit nový plán. Ten zahrnoval jak mé povinnosti, tak i můj celkový týdenní rozvrh. Rozhodla jsem se nemíchat zábavu s učením, jak jsem to doposud dělala. Vzdala jsem se častých dojížděk za kamarády a namísto toho jsem se soustředila na to, abych vše stíhala tak, jak jsem si naplánovala, a abych ze sebe hlavně měla dobrý pocit. Problémy spěly zdánlivě ke svému řešení, cítím se spokojenější, ale je jen otázkou času a zvyku, zda to takhle bude vážně fungovat.
Romana Kocmanová
