Když jsem začala psát první část středoškolské odborné činnosti, stárkovala jsem už třetím rokem. Tato práce pro mě nebyla pouze „něčím do školy“, ale spíše - trochu s nadsázkou - celoročními hody. Když člověk píše o něčem, co ho baví a je to pro něj důležité, nedívá se na čas, který tomu věnuje a dělá to rád. Stejně tak jsem já ráda psala o hodech a o kroji v Morkůvkách.

            Moc ráda vzpomínám na to, jak jsme s Hankou Kinclovou práci obhajovaly v kroji – v krajském, okresním a celostátním kole v Prostějově a pak i ve slovenském Zvolenu. To jsou zážitky, na které člověk nezapomíná a moc rád si je připomene.

            Když jsem v maturitním ročníku práci dokončila, byla jsem smířená s tím, že zůstane založená v šuplíku. Pan starosta a celé obecní zastupitelstvo v Morkůvkách ale uvolnilo peníze, díky kterým se mohla práce vydat knižně. Je to super pocit držet v ruce výsledek téměř tříletého snažení, i když vím, že to není „dílo“, o kterém se bude někdy mluvit jako o významném, a že má spoustu rezerv. Kdo ale může ve dvaceti říct, že mu vyšla knížka?

            Studentům, kteří se do SOČ chystají pustit, bych chtěla vzkázat, ať si hlavně vyberou téma, které je jim blízké. Uvedu příklad v praxi a trošku zavzpomínám na celostátní kolo v Prostějově. Když jsme s Hankou poslouchaly ty „sočkaře“ kolem, nechápaly jsme, jak nás mohla porota poslat tak daleko. Někteří se sami označovali za elitu národa. Když jsem četla názvy prací v našem oboru, nechtěla jsem jít ani obhajovat. Pak ale posloucháte některé autory prací a uvědomíte si, že o tom tématu nic nevědí a ještě se tváří, jako kdyby ta práce ani nebyla jejich. Dodnes si vzpomínám na práci, která vyhrála. Jmenovala se Lidé a jejich domy a stejně jako tu naši jsme ji s Hankou zaškatulkovaly do poslední pětky. Ta práce nesplňovala vůbec kritéria SOČ, v podstatě obsahovala pouze fotografie lidí v jejich domech, ke kterým autor přiřadil jednoduché popisy svých pocitů. A i když mu bylo vyčteno neuspořádání práce jako středoškolského dokumentu, v té práci bylo přesně to „něco navíc“, co vyzařovalo nejen z těch fotografií, ale i z nadšení jejich autora… Nechci tím říct, abyste porušili pravidla toho, jak má práce vypadat. Vždy si ale téma vybírejte podle svých zálib, podle toho, co je vám blízké. Ta práce se vám musí podobat, musí být jako váš otisk prstu. V něčem odlišná od ostatních….